Západ slunce a východ něčeho nového

7. června 2010 v 7:24 | Laura
Cat
Tohle je snad úplně první povídka, ve které jsem se snažila popsat jen a hlavně pocity, protože to mi dělá nejvíc problém. Prostě nedokážu popsat, co ten daný člověk v povídce cítí, jestli je naštvaný, nebo veselý... Ale zkusila jsem to a... Docela bych i řekla, že tahle povídka se mi povedla. Zní to sebevědomě? No a? Někdy se prostě potřebuju pochválit! :)
Západ slunce a východ něčeho nového

Seděla na zídce a nohama houpala do rytmu, rytmu, který ještě nebyl objeven.
Byl letní večer. Slunce zapadalo a dívka se smutnýma očima sledovala a snažila se na tváři zachytit jeho poslední paprsek. Dělala to tak každý večer. Ale něco v hloubi duše ji napovídalo, že dnes je to naposledy, co tenhle krásný západ vidí.
Vzpomínala na svoje dětství, jak krásně to začalo. Pamatuje si na své páté narozeniny. Na sobě měla krásné žluté šatičky - připadala si jako princezna. Na stole, posetý jarními kvítky, byl dort s pěti svíčky. Otec stál s úsměvem opodál a každý krásný okamžik, který se nevrátí, se snažil zachytit fotoaparátem. Maminka, se zářivýma očima stejně jako její dcera, držela v rukou velký dárek. Neměla tušení co by mohl být vevnitř, ale ať už tam bude cokoli, věděla, že jí to zahřeje u srdce. Objala maminku kolem krku a dala jí mlaskavou pusu na tvář. Pak sfoukla svíčky a přála si, aby všechno bylo takové jaké to bylo ten den.
Ale teď říká, jaký je to nesplnitelný sen. Už ani neví, jaké to je mít rodinu. Do mysli se jí vloudila vzpomínka na onen den, kdy se všechno změnilo. Jeli za babičkou. V autě hrála písnička, písnička, jejichž slova nikdo nezná. Náraz a proudění všech zvuků kolem dívčiny hlavy šli mimo ní. Slyšela maminčin křik, jak se otáčí a něco na ní volá. Neslyšela co, ale z jejich rtů přečetla miluji tě!
"Miluji tě, maminko… Miluji tě, tatínku…" Zašeptal do ticha. Ten den to byl poslední okamžik, kdy viděla svoje rodiče. Kdy s nimi mluvila a kdy společně poslouchali onu písničku bez slov.
Dnes už je to deset let, deset let, kdy rodiče zemřeli a odešli do nebe.
Připadala si jako v té pohádce, jako děvčátko se sirkami. S pár rozdíly. Nebila zima a neměla sirky. Přesto si tak připadala. Bez rodinné lásky, domovu. Nemá místo, kam by se ráda vrátila. Chce být s maminkou a tatínkem. Chce zase oba obejmout a políbit na tvář. Seskočila ze zídky a rozeběhla se loukou. Běžela aniž by věděla kam. Cítila se volná a s křídli. Snila, že vzlétne a vletí do nebes, tam, kde odpočívají její rodiče.
Najednou se zastavila a podívala se na černou kočku, která běžela za ní.
Jakou má asi ta kočka minulost? Napadlo jí najednou. Počkala až k ní doběhne, aby ji mola vzít do náruče a pohladit.
Tlapkami se sotva dotýkal země. Běžel za tou osobou. Cítil z ní smutek. Také cítil, že se jí nemusel bát. Ona by mu neublížila.
Už byl skoro u ní. Najednou zpanikařil. Má věřit svým instinktům? Aby dopadnul jako u svých minulých páníčků? Také si myslel, že jsou to hodní lidé. Křik, bolest a křik. To jediné mu stačilo k tomu aby odešel. A přesto toužil, aby ho znovu někdo vzal na klín, pohladil po hřbetě a dal mu mléko. Najde se ještě někdo takový? Nebo to bude všude stejné? Vyhodí ho všichni ven a budou mu také tak ubližovat?
Došel k dívce a svým jemným zamňoukáním k ní vzhlédl velkýma zelenýma očima. Instinktivně se přikrčil když k němu dívka vztáhla ruce. Čekal ránu ale nic se nedělo. Místo toho ho po hlavě zašimrala dlaň. Opatrně našlapoval a pak se otřel o její slabé nohy. Zavrněl. Tohle potřeboval. I ona to potřebovala. Lásku, kterou si navzájem budou oplácet. Vzala ho do náruče a přitiskla si ho k srdci. Najednou cítila co už dlouho ne. Štěstí z toho, že je na světě někdo, kdo ji nenechá o samotě, kdo za ní bude stát i v tom nejhorším. A ona se bude snažit mu to oplácet.
A tak dívka s černým kocourem šly po té louce aniž by věděli, kam jdou. Dívka si byla jistá, že to nebyl poslední západ slunce, akorát, že se na něj nebude koukat sama. Takových krásných západů bude ještě milióny. S tím rozdílem, že poslední paprsek hřejivého kotouče nebude chytat sama, ale pokaždé se svým novým přítelem. Přítelem se zelenýma očima.
 


Komentáře

1 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 7. června 2010 v 14:39 | Reagovat

Ne, nezní to sebevědomě.. Zní to pravdivě :)) Je to krásná povídka, až mi z toho naskočila husina.. :))

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 7. června 2010 v 14:53 | Reagovat

Za pravdu nemusíš děkovat :)) to spíš já děkuji, že jsem si mohla dneska přečíst něco inteligentního, procítěného... dobře napsaného :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama