Výlet do Paříže

5. června 2010 v 13:25 | Laura
eiffel
Tuhle povídku, respektive drabble, který mi jeden člověk zadal, jsem napsala už dávno. Myslím, že to je necelý rok zpátky.
Mám jí ráda, už jen proto, že jde o Paříž. A závidím dívce, hlavní postavě, že jsem jí umožnila, aby se do Paříže koukla...

Výlet do Paříže
443 slov
"Tak jsme tady, konečně jsi se sem dostala, co?" Šťouchne do mě můj nejlepší kamaráda, který se obětoval a jel se mnou do toho nejkrásnějšího města na světě. Paříž. No není to paráda?
"Jo… Není to tady úžasný?" Otáčím se do všech světových stran. Pohledy, který se mi při každém pohybu naskytnou jsou strašně magický.
"Je to tady pěkný." Opraví mě.
"Škrte. Nepoznáš krásu." Nakloní hlavu a zakouká se na mě tím jeho pronikavým pohledem.
"Poznám."
"No jo, u tebe platí motto: Všude dobře, doma nejlíp, co?"
"Přesně tak, kotě." Jelikož jsem strašně šťastná a dokázala bych stát jenom na jednom místě celý den, Honza vezme otěže do svých rukou.
"Nejdřív se půjdeme najíst, jinak padnu." Vzpomenu si kdy jsem naposledy jedla, no už je to nějaká ta hodinka, a v břiše mi pořádně zakručí. S číšníkem, pohledným Francouzem, se domluvíme snadno. Ještě aby ne, když se francouzštinu učíme oba dva rok!
"Ty jsi můj andílek, kdybys mě tam nedonutila chodit, asi bych teď umřel hlady!"
Po dobrém jídle se vydáme na prohlídku celého města. Eiffelovku si necháme až naposledy.
Když jsem viděla Paříž jen na obrazcích, myslela jsem si, že je to nejkrásnější město. A teď? Nemám slov. Je to tu krásnější než na fotkách! Honzův fotoaparát vyfotí všechno. Včetně mě, snažím se usmívat co nejvíc. Což mi nedělá žádný problém.
Jsem tak rozpálená, že mě nezchladí ani ledová jahodová zmrzlina, kterou si dáme v jednom stánku. Po té vynikající hmotě si na chvíli sedneme do parčíku před Eiffelovku.
"Jdeme na to, Honzo?"
"Moc se mi do těch schodu nechce, ale když už jsem tady." Zazubí se na mě. Chytím ho za ruku a oba pomalu stoupáme na tu úchvatnou věž. Už po pár metrů máme výhled na krásné hory a na celou Francii…
S jazykem, který máme jak kravatu se vyšplháme na vrchol. Je to ještě krásnější, než jsem si myslela.
Oba dva jen koukáme. Jsme ticho. Vedle nás stojí dva zamilovaní lidé. Z profilu kouknu na Honzu, jeho rty se pohybují. Našpicuji uši a zaposlouchám se do tolik známých slov. To je přece básnička, kterou složil jen a jen pro mě ve třetí třídě!
"Ty jsi ji pamatuješ?" Usměji se.
"Na to se nedá zapomenout… Protože…"
"Proč?"
"Protože tě mám rád."
"I já tebe."
"Ne, já tě nemám rád, já tě miluju…" Vezme mou ruku do svých. Na prsteníček mi navleče krásný prstýnek s fialovím kamínkem ve tvaru slzy. Po tvářích mi stékají slzy, slzy štěstí. Obejme mě a já si uvědomím, že ti zamilovaní lidé vedle nás nejsou cizí ale že to je odraz mě a Honzy.
"Taky tě miluju!" Pošeptám mu do ucha a jsem si tím jistá!
 


Komentáře

1 Nikyta* Nikyta* | Web | 5. června 2010 v 13:45 | Reagovat

nějak sis oblíbila Francii a Paříž, co? ^^ taky jsme na ní jednu dobu ulítávala =) btw..díky za pochvalu básničky O=)

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 5. června 2010 v 22:43 | Reagovat

nádhera.. taky bych chtěla vidět paříž.. a ta povídka je skvělá..:)

3 Dincie Dincie | Web | 6. června 2010 v 20:14 | Reagovat

:) Achoj! :) Dess by měl být poměrně brzo...záleží na několika okolnostech, ale v každém případě jsi teď jako první na řadě...takže asi...nejpozději příští víkend...;-) :) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama