Okamžik

13. června 2010 v 10:39 | Laura
baby
Mám pocit, jako kdybych psala jen povídky se smutným koncem. Proto sem dám nějakou, která končí tak aby si pak člověk mohl domyslet podle svého gusta její konec.
Okamžik

Naposledy se podívám na to malé stvoření a potichounku za sebou zavřu dveře.
Nervózně se nadechnu, není to poprvé, co tady v tom domě hlídám malého Jonáše, ale… Necítím se tady dobře. Všechno je tu luxusní. Bílí nábytek, perský koberec… Bojím se abych něco neušpinila či nezničila.
Černé dveře v bílé stěně působí jako pěst na oko. Za nimi se musí skrývat jiný svět…
Každý můj krok se rozléhá až mi z toho běhá mráz po zádech, rychle přeběhnu z dlouhé chodby do obývacího pokoje. Posadím se na křeslo a kolenami si podepřu hlavu. Očima sleduji obraz na velké ploché televizi ale myšlenkami jsem jinde… Přesněji v nákupním centru. Tam jsem viděla ty nejkrásnější oči… Takové jsem nikdy neviděla, když se na mě zadíval, pro mě se přestal točit svět… Nevnímala jsem nic… Jediný na co jsem se dokázala soustředit byly právě ty pomněnkový kukadla…
Když jsem se probudila z prvotního šoku uvědomila jsem si, že na mě mluví.
"…neumíš dávat pozor, krávo?!" Ty slova mi projedou srdcem jako šíp. Zabolí to… pořádně. Najednou pohled do jeho očích neunesu a musím se kouknout jinam.
"Omlouvám se ti… Pos-…" Větu nestihnu doříct, protože už mi ukazuje svoje záda. Stála jsem tam nejmíň půl hodiny, než jsem byla schopná udělat první krok.
Jen na něj vzpomenu a podlamují se mi kolena. Zamával se mnou pořádně!
Z mého snění mě probudí vzlykání linoucí se z Jonášovo pokoje. Rozsvítím si na cestu abych něco nerozbila a rychlostí blesku se naklaním nad tím andílkem. Hned jak mě uvidí, přestane plakat a natáhne ke mně ruce. Vezmu ho do náručí a pohupuji se s ním. Zalíbí se mu to, začne se smát na hlas a tleskat.
Chodím s ním po bytě, abych ho mohla nějak uspat ale je moc čiperný. Když se pokusím ho položit do postýlky začne znovu popotahovat. Napadne mě, že bych mu mohla udělat čaj. Vezmu ho sebou do kuchyně, kde má vlastní malinký stoleček a posadím ho tam. Čaj stačí jen ohřát, protože paní Kulhánková, Jonášovo maminka, mi ho připravila.
Jonáš, zdá se, je s čajem spokojený. I s lahvičkou ho položím zpátky do postýlky a chvíli u ní stojím. Kluk se na mě dívá velkýma očima a brada se mu pohybuje jak se snaží co nejrychleji sát.
Pohladím ho po téměř bílých vláskách a nemůžu se nabažit pohledem na něj.
Jelikož je v celým domě ticho, které ruší jenom oddychování Jonáše, málem dostanu infarkt, jak moc se leknu, když ve dveřích zarachotí klíče. Zavřu za sebou dveře a odejdu do obývacího pokoje, kde si sbalím svoje věci které se skládají z knížky a telefonu. S batohem v ruce když si všimnu, že ve dveří někdo stojí.
Vyrazí mi to dech, a to do slova.
"Ty?!" řekneme oba najednou. Vystoupí ze stínu aby si mě mohl pořádně prohlídnout. Jeho pohledy mi moc příjemný nejsou. Ošiji se nervózně se na něj usměji. Nevím co mám dělat s rukama ani jak stát. Vadí mi, když si mě prohlíží a nic neříká, z jeho pohledu nejde nic vyčíst.
"Co tady děláš?" Zeptám se ho trochu nejistě. Povytáhne obočí a jeho pomněnkové oči jsou snad ještě modřejší.
"Na to bych se měl zeptat spíš já, ne? Já tady bydlím, už šestnáct let." Kývnu hlavou jakože rozumím a hodím si batoh na záda připravená k odchodu. "Můžeš mi říct kam jdeš?"
"No… Pochopila jsem správně, že jsi Jonášův bratr, takže já už tu potřeba nebudu, když máte hlídání zajištěný."
"Kde máš jistotu, že ještě někam nejdu?" Jeho logika mě zaskočí.
"Nemám, myslela jsem-…" Podruhé za den mě nenechá doříct větu, tentokrát se ke mně zády neotočí ale stále mi kouká do očí.
"No, tak radši nemysli, aspoň vidíš, jak to dopadá." Zrudnu jako rak a uhnu pohledem. Batoh položím na sedačku a posadím se.
"Jestli chceš jít tak běž ale myslel jsem, že by sis se mnou mohla dát čaj nebo kafe…" Překvapí mě. Čekala jsem, že zase odejde a já si dál budu v klidu hlídat jeho Malého bratra.
"No, mám zaplaceno na celý večer, asi by bylo blbý si vzít peníze a hlídat jenom hodinu…"
"To by bylo vážně blbý." Přikyvuje mi tentokrát k tomu přidá i usměv. Oplatím mu ho. "A jaký chceš? Jahodový? Ovocný? Černý, zelený?" Dá mi na výběr a já ukážu na ten jahodový, který mě láká ze všech nejvíc.
Posadím se na kuchyňskou židli a pozoruji ho, jak ho připravuje.
"Co je?" Všimne si mého pohledu. Rychle zavrtím hlavou a zakoukám se na obrazce na ubruse. Postaví přede mě čaj a sám se posadí naproti mně.
"Já jsem Kuba." Představí se mi a podá mi ruku.
"Šarlota." Vložím svoji ruku do té jeho a když mi ji lehce zmáčkne, projede mnou vlna štěstí.
Zvláštně se na mě usměje a já tak nějak tuším, že mě čeká budoucnost. Budoucnost, ve které hraje Jakub hlavní roly. Možná to tuším, možná to tak chci, možná, možná, možná…
"Moc mě těší, Šarloto." Zadívá se na mě přes okraj hrníčku a já mám pocit, že se v jeho očích snad utopím…
 


Komentáře

1 Nikuška Nikuška | Web | 13. června 2010 v 10:47 | Reagovat

Ahoooj...promin za otravovani...ale kdyz nepostoupim nedostanu se do finale... :-(...pomuzes mi??..buud ti moc vdecna kdyz mi hlasnes tady:
http://abc-music.blog.cz/1006/5-kolo-sonb
sme tam pod cislem 9...dekuju...a mocinky rada ti to oplatim... ;-)

2 MisTi MisTi | Web | 13. června 2010 v 14:46 | Reagovat

Jéé :) To je dokonalé :) Takové... romantické. Škoda, že v reálném životě se to stává jen zřídka... :(

3 Dincie Dincie | Web | 14. června 2010 v 15:45 | Reagovat

:-) Achoj! :-) Takže jsem dokončila design pro tebe, jsem zvědavá, jak se ti bude líbit, takže až budeš mít chvilku tak se na něj koukni tady : http://laye-z-dilny-dincie-ii.blog.cz/
A dej mi pak prosím vědět jak se ti teda líbí...:-) Zatím achoj! :-)

4 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 14. června 2010 v 16:55 | Reagovat

krásné :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama