Inspirace

21. srpna 2010 v 12:54 | Laura |  info
ovipJak by tomu řekl Stephen King, asi trpím spisovatelským blokem. Já bych tomu řekla, že mi došla inspirace. Většinu svýho času, a to asi od začátku tohodle měsíce, mi nějak došla inspirace. Nevím, o čem bych mohla psát. Přijde mi, že píšu povídky hlavně o ztracené lásce a celkově tak o... kravinách, slušně řečeno. A tak mě napadlo, dát si chvíli pauzu, jenže to mi připomíná fakt, že bych nejradši psala, jen nevím co. A vlastně tím chci říct, abyste se, ti co náhodou čtou můj blog, nedivili, když tady nepřibude žádná nová povídka, protože zrovna tuhle dobu mám prázdnej mozek, všechny myšlenky mi jaksi unikly někam pryč a mámt, pocit, že chvíli bude trvat, než se mi zas vrátěj.
 

Jezero

20. srpna 2010 v 18:42 | Laura
Jezero
Tohle je asi nejnovější povídka inspirovaná začátkem léta.
Jezero

Holiday

19. srpna 2010 v 11:22 | Laura |  blog
Prázdniny utekly překvapivě rychle. Celý měsíc jsem byla v Praze u sestřenky, každý den jsme něco podnikly. Pak jsem přijela domů a zjistila jsem, že už vlastně žádný plány nemám a vlastně jsem za to byla i vděčná protože jsem už pár dní chtěla být doma, koukat jak můj malej bráška roste, být s lidma v jiným světě, dělat věci, aniž bych na svou sestřenku musela brát ohledy.
Jenže jsem si taky uvědomila, že dva měsíce jsou strašně krátká doba. A já seuž pekelně začínám bát do ové školy, kam vstoupm jako prvák. Přemýšlela jsem, čeho se vlastně bojím. Bude tam dalších 29 dětí, které tam budou poprví, stejně jako učitel, který nás všechny uvidí poprví. Bojím se tý cesty? Ale houby, každý ráno a někdy i odpoledne, kdy budu jezdit ze školy, budu jezdit se svou, nebojím se říct, že skoro nejlepší, kámoškou, se kterou jsem chodila do třídy a znám jí vcelku dobře. Vím, že jde jen o těch prvních pár
dní. Ale já mám spíš strach, že se s nikým neskamaradím, protože když se bohybuju v okruchu neznámejch lidí, nejsem moc mluvná. No, uvidíme, ztrah z toho vážně mám, ale tak... Každej si to zažil, nebo zažije a já musím taky, že.
Jinak... Chtěla bych se omluvit, že tady přes prázdniny nepřibil ani článek... Jak už jsem řekla, byla jsem pryč a pak v sprnu jsem nějak neměla náladu napsat nějakou povídku.
 


Životopis Vivien Galland

22. června 2010 v 10:22 | Laura
Me
Vivien Galland žije v Brestu, což je přímořské městečko ve Francii. Žije tam společně se svými rodiči a mladší sestrou Linette. Její otec už od roku 1983 vlastnil velkou vinici, která velmi prosperovala. Svoje vína, která byla známá po celé Francii, vozil hlavně do vinárny a restaurace v Paříži, ke svému starému známému Boswellovi Morelovi. Bohužel přišla krize a pan Morel svou restauraci musel prodat a odstěhovat se i s rodinou do Ameriky, kde mu nabídli dobrou práci s dobrým platem.
Pro Vivien to byl velký šok. Za svého nejlepšího přítele měla Gasparda Morela, se kterým trávila spoustu času. Byl jen o rok starší. Poznali se v první třídě a od té doby, od sebe neodešli. Jejich kamarádsky vztah postupně rostl, a každý věděl, že oni se spolu ožení a Gaspard pak bude pokračovat ve výrobě vína pana Gallanda. V té době, kdy se Vivien přátelila s Gaspardem, byla velmi veselá, na tváři měla úsměv a v její roztomilé tvářičce nebyl ani náznak smutku. Teď, když se jí hluboce podíváte do očí, uvidíte stesk a bolest.
Vivi, jak jí říká její sestra, rada čte, píše básně a povídky. Ve společnosti se necítí moc dobře a od svých jedenácti let, přesněji od doby, kdy se Morelovi odstěhovali, vyhledává spíš tichá místa, kde může přemýšlet. Ona je velmi velký snílek s hlavou v oblacích. Svůj život si nepředstavuje nijak zvlášť romantický, jen by znovu chtěla vidět Gasparda, kterého od té doby co se odstěhoval neviděla, a aby její sbírku povídek a básní vydali v nakladatelství a ona byla stejně slavná, jako její oblíbený francouzský spisovatel Benoît Duteurtre. Tento spisovatel jí většinou inspiroval v psaní ironických povídek, které ne vždycky skončili šťastně. Nijak zvlášť moc se nemusela snažit, aby aspoň malinko napodobila jeho styl. Ale ne vždycky byli její povídky ironické a pesimistické.
Gaspard jí pokaždé říkal, že se dostane na vrchol s jejími povídkami a básněmi, které byli plné akce, humoru a které vždycky skončili šťastně. Úplný opak toho, co píše teď.
Vivien se od ostatních velmi liší. Lidi v jejím věku si často užívají života, chodí ven, na koncerty, na rande. Netoužila po tom, vymetat veškeré bary a diskotéky, spíše pomohla otci ve vinárně nebo matce v malém krámku, kde prodávali svá vína. Nikdy o chlapce neměla nouze, ale každého hned odmítla. Vivien totiž čeká, až se jednou mezi dveřmi objeví Gaspard a ona se s ním vdá. Její naivita budila v otci pobouřenost. Říkal, že než Gaspard přijde bude už dávno mrtví. Všichni věděli, že Morelovi se už nikdy do Francie nevrátí. Od té doby, co se odstěhovali nikomu neposlali jediný dopis. Tím víc to Vivien mrzelo ale nutilo jí to doufat. Doufat, že svého přítele znovu uvidí.
V osmnácti letech se rozhodla, že pokud Gaspard nepřijde k ní, pojede ona za ním. Od té doby se učí pilně anglicky a šetří si peníze, které si vydělala jako pomocná ruka u otce, aby se do Ameriky dostala. Její velký sen, větší, než aby vydala svou sbírku básní a povídek je, vidět znovu Gaspardovu milou tvář, která jí pokaždé rozveselila a dokázala jí vyjasnit na tváři i ty nehlubší vrásky. Nepočítá s tím, že za devět let se mohlo stát cokoliv. Že už to není takový kluk, jakého si pamatuje.

Další články